Místní lidová knihovna Škrdlovice

Různé

 

 

Jizerská padesátka 2015

 

Váš knihovník jezdí Jizerskou padesátku už od roku 2003.
Jaké to bylo letos, si můžete přečíst v jeho reportáži.

Jizerská padesátka 2015 aneb Nechápu, jak někdo může ujet na lyžích 50 km za tři a půl hodiny
Na úvod je třeba napsat, že na tuhle otázku jedné mé známé nemůžu fundovaně odpovědět, protože já jsem to zatím nedokázal. Moje známá reagovala na můj výsledný čas z letošní J50, jenže ta měřila méně než 50 km a já na ni potřeboval víc než tři a půl hodiny (3:36). Poprvé za dobu, co závod jezdím, jsem zažil to, že tradiční trasa byla redukována. Kvůli oblevě krátce před závodem museli pořadatelé vynechat Jizerku a Olivetskou horu, čímž se podle nich délka trati zkrátila na necelých 45 km. Já osobně bych při odhadu vzdálenosti ubral ještě další 2 km, vynechané úseky podle mě měří víc než 5 km. Každopádně byla trasa kratší než normálně a vypuštění obou zmíněných úseků nám ušetřilo nezanedbatelné množství energie i času. Oba úseky totiž zahrnují sjezd i stoupání, které rozhodně nejsou zadarmo. Sjezd dolů na Jizerku bývá rychlý a někdy zrádný, stoupání z Jizerky k Bunkru je sice krátké (cca 500 m), ale o to vydatnější. K Olivetské hoře tak strmý výstup není, ale je to spolehlivě vyváženo tím, že je to kopec dost dlouhý, bývá tam už dost rozbitá stopa a je to poslední významnější stoupání v závodě, takže sil už nebývá na rozdávání a většinou se tam plácáme, jak se dá. Takřka totéž lze napsat o stylu sjíždění od Olivetské. Ten sice není náročný, ale s rozklepanýma nohama v méně kvalitních stopách snadno dochází k pádům. Můj nejnepříjemnější padesátkový pád se před pár lety odehrál právě v tomhle úseku poté, co jsem se ne zcela úspěšně vyhýbal ležícímu lyžníkovi. Kdyby se jela kompletní trasa, pohyboval by se můj výsledný čas někde kolem 4 hodin (tipuji, že bych se vešel pod ně, byť s hodně odřenýma ušima) a můj osobní rekord by tedy nepadl (ten je 3:49). To znamená, že 50 km za tři a půl hodiny jsem v Jizerkách ještě nikdy nezajel a nejspíš ani nikdy nezajedu. Nicméně letošní výsledek jednoznačně patří k těm lepším. V absolutním pořadí mi to vyneslo 1862. místo, což by mě mohlo příští rok posunout do 4. startovní vlny, která by mi svým tempem měla sedět víc než ta pátá.
A jak se dá ujet za tři a půl hodiny 45 km? Soudě podle letoška, je jedním ze vstupních předpokladů až do Vánoc spoléhat na to, že závod bude kvůli sněhovým podmínkám zrušen a vykašlat se na přípravu "na suchu" a zlepšování kondice. Jinými slovy, když jsem na Štěpána, kdy už byly v Jizerkách hromady sněhu, pochopil, že Padesátka se asi přece jen pojede, tak jsem dostal strach. Ten mě vybičoval k tomu, že jsem poblíž Škrdlovic našel nevelkou loučku, kde se na podkladové trávě udržela vrstva sněhu dostatečná k tomu, aby tam člověk nezničil lyže, na ní jsem si vyšlapal okruh s mnoha zákrutami a něco málo jsem tam na konci starého a začátkem nového roku nakroužil. Ono totiž na Vysočině po vánocích sice také chumelilo, ale sněhu bylo na lyžování málo (a na běhání zase moc). Sněhová situace se zlepšila až v týdnu před J50, jenže to už zase nastartoval kolotoč v práci a já jsem se na lyže nedostal. Až teprve ve čtvrtek odpoledne jsem urval zhruba 2 hodiny a vyjel do strojově upravené stopy v okolí Žďáru. Vracel jsem se utahaný jako kůň s pocitem, že fyzička je v ... a že letošní J50 bude očistec.
Na náladě mi nepřidávala ani předpověď počasí - po oblevě a následném ochlazení těsně před závodem se mohlo na trati vyskytnout cokoli, snad kromě čerstvého prašanu. Přinejmenším hrozila ledovka, což zvlášť ve sjezdech není nic pěkného. Vyskytnout by se mohla také podmáčená místa, která dělají divy s (ne)skluzem lyží. Za takovýchto podmínek nezbývá než mazat lyže klistry, které nemám rád a používám je jen v krajním případě. Je s nimi totiž strašná a nepříjemně lepkavá práce a to jak při samotném mazání, tak při čištění lyží po akci. I když to vlastně na Padesátce nebyla žádná novinka. Ročníků, kdy jsem si vystačil s tuhými vosky, bylo po čertech málo. Můj kamarád Tomáš, u něhož o padesátkovém víkendu přespávám, to komentoval slovy, že většina favoritů hodlá jet na holých lyžích a utahat to na rukách. Na to jsem po čtvrteční tréninkové zkušenosti reagoval slovy, že já bych na rozdíl od nich bez mazání dojel na Kristiánov, v lepším případě na Hraniční, kde bych musel vzdát pro totální vyčerpání.
Nahoru na Bedřichov jsem v neděli ráno odjížděl s obavami, jestli to zvládnu fyzicky, jestli mě podrží klistry na odrazu a jestli mě zároveň nebudou moc brzdit ve skluzu, jestli nebudou lepit a nabalovat sníh, jestli budou stopy aspoň v trochu použitelném stavu. Nemohl jsem si nevzpomenout na svou nejhorší J50, která se za obdobných klimatických podmínek odehrála v roce 2012. Tehdy se pořadatelům nepodařilo najet dostatečně pevné stopy, takže v době, kdy jsem se ocitl na trati, už prakticky žádné neexistovaly a náš pohyb tenkrát připomínal spíš "krasobruslení" než klasické lyžování, jak nám běžky neustále a jen těžko kontrolovatelně ustřelovaly do všech stran. Kromě toho jsem dvakrát upadl ve sjezdech. Byl jsem z toho tak otrávený, že jsem to chtěl zabalit a do cíle jsem dorazil spíš silou vůle v mnohem horším čase než obvykle. Letošní realita naštěstí zahnala chmůry z čela a předčila všechna očekávání. Stopy sice nebyly v ideálním stavu, ale existovaly prakticky po celé trase a jelo se v nich celkem dobře. Na strmějších stoupáních i sjezdech byl navezený technický sníh, takže bylo oč se opřít směrem nahoru a v čem plužit směrem dolů. Ukázalo se také, že kombinace klistrů, jejichž patlání jsem obětoval část sobotního večera, je dobrá. Na odrazu slušně držela, nelepila, svou funkci plnila až do cíle a k mému překvapení lyže ve skluzu jely docela svižně. Rozhodně jsem v klesajících úsecích nijak výrazně nezaostával za svým okolím, což se v předchozích letech, když jsem měl pod patami nálož klistrů, stávalo. A tak jsem si zas po dlouhé době mohl klasickou techniku užít. Přispěl k tomu i fakt, že jsem se překvapivě dobře cítil i po fyzické stránce. Žádná vybitá baterie už ve dvou třetinách trati, jako v některých předešlých ročnících. I v závěru jsem dokázal jet soupaží a míjel jsem uvadající borce, kteří střídavým krokem bojovali s nedostatkem energie i hodně rozbitými stopami a jen ztěžka se prokousávali k cíli. Dokonce jsem si střihnul ostrý, hodně vyrovnaný soupažový finiš se dvěma současně dojíždějícími soupeři v cílové rovince. K téhle pohodě možná přispělo i to, že jsem se nemohl od začátku hnát "závodním" tempem, které by mě možná zničilo. Na start se obvykle řadím až těsně před výstřelem, abych nemusel dlouho stepovat v chladu (bývám oblečený na spodní hranici teplotního komfortu). Vykoupeno je to tím, že se musím minimálně v úvodních kilometrech, než se dav trochu rozptýlí, přizpůsobit v přecpaných stopách rychlosti cca pětisethlavé závodnické vlny. To platilo i letos a prvních 10 kilometrů vedoucích převážně do kopce jsem si připadal jako na projížďce; ani jsem se pořádně nezadýchal. Teprve kolem Knajpy dav poněkud zřídl a dovolil mi rozjet to po svém, ale ještě několikrát mi v přelidněných stopách bylo dáno zažít pocit, že bych mohl jet rychleji, kdyby ovšem bylo kudy. To platilo na rovinách a ve stoupáních, protože to je moje doména. Naopak sjezd rozhodně nepatří k mým silným a oblíbeným disciplínám. Z kopců jsem se i letos spouštěl s velkým respektem a velmi opatrně. Všechny jsem zdolal bez pádu, i když jsem řadu pádů viděl na vlastní oči a několikrát jsem měl sám na mále, když jsem se musel vyhýbat ležícím lyžařům. Ale i na sjezdech to letos vypadalo lépe než obvykle. Obvykle mě totiž cestou dolů předjíždí velká část soupeřů, které jsem já pracně předehnal cestou vzhůru, a patřím k těm nejpomalejším sjezdařům. I letos kolem mě z kopce prosvištěla spousta odvážných a dravých borců, ale nebylo jich tolik jako jiné roky. A tu a tam jsem dokonce někoho předjel i já. Ovšem moc jsem si to neužíval. Jizerskohorské cesty nejsou až tak široké a míjet někoho, kdo usilovně pluží a zabírá tak skoro celou šířku cesty, je pro mě zážitek se zbytečně vysokým množstvím adrenalinu.
Na otázku, jak je možné, že jsem zrovna letos zajel na své poměry velmi rychlý závod, nemám jednoznačnou odpověď. Trochu mi jistě pomohly zkušenosti. Byla to má jedenáctá Padesátka a to už opravdu existuje jen málo věcí, které by člověka mohly překvapit. A jsem přesvědčený, že nemalý podíl na úspěšném průběhu měla energie, kterou mi na dálku poslali lidé, kteří na mě mysleli - rodina, přátelé, kolegové. Těm všem dodatečně posílám dík.